strach z blogování a psaní pod vlastním jménem

Jak překonat strach z blogování pod vlastním jménem a nepos*at se z toho

Tenhle článek má předehru u mé učitelky na angličtinu.

Kecali jsme o webech. Když najednou řekla:

„Víte, Patriku, já vás obdivuji. Že nemáte strach vystupovat na internetu veřejně. Já si nedovedu představit, že by kdokoliv mohl dát mé jméno do vyhledavače a vygooglit si o mně všechno možný.“

To znělo mile. Až na malý problém.

Já se totiž bojím.

Každé slovo. Každá věta. Každý článek. U všeho mě provází strach. Hlavou mi létají myšlenky typu:

  1. Co na to řeknou lidi?
  2. Nebudu za troubu?
  3. Co když mě někdo zkritizuje?
  4. Budou to lidé číst?

Opakovaně se vrací. Pokaždé. Často mi svazují ruce. Přesto nakonec text odešlu. Umím ty negativní hlasy v makovici umlčet. Pomáhá mi k tomu pár myšlenek. Dnes se s vámi o ně podělím.

 

1. Strach naznačuje věci, na kterých vám opravdu záleží

Ať šlo o řidičák, důležité setkání nebo tenhle blog. Každou významnější událost v mém životě doprovázel strach.

Dnes když stojím před zkouškou a nemám obavy, čichám průšvih. Protože cítím, že mi na tom už tolik nezáleží. S rizikem, že tomu neobětuji maximum.

Pokud děláte něco důležitého, cítí strach skoro každý. Naopak bych se divil, kdybyste ho neměli. Dělá nás lidskými a vede nás k tomu, abychom ze sebe vymáčkli maximum.

 

 

2. Co nejhoršího se vám může stát?

Dodnes si pamatuji na bakalářský státnice. Seděl jsem na potítku a sepisoval si poznámky k tématu.

Najednou za sebou slyším udýchanej pidihlásek studentky, kterou zrovna profesor zkoušel. Málem tam omdlela z nervů.

Nikomu bych to nepřál. Ani jí. Přesto mi to hrozně pomohlo. Viděl jsem totiž asi nejhorší věc, která se mi mohla při zkoušení stát. Nevědět a ještě omdlít. Moc dalších možností už nemáte.

Před zkoušející jsem pak přišel s vědomím, že víc už to zvorat nemůžu. Dnes mi na stole leží bakalářskej titul. 🙂

bakalářský titul jihočeská univerzita
Kdo ví, jestli bych ten titul dostal, kdyby mě nepoháněl strach z neúspěchu.

Při psaní mi otázka v podnadpisu pomáhá. Když se nad tím zamyslím, co se mi u totálně zpackaného článku může stát?

  1. Lidé mi to nebudou číst
  2. V komentářích a na sociálních sítích se objeví nesouhlasný komentáře
  3. Někdo napíše reakční článek, kde mě totálně setře
  4. Budu vděčný téma pro soukromý diskuze

Ježiš, Páťo, to je strašný! Hned si hoď mašli, nech se spálit a zakopat hluboko pod zem. Protože takovou tragédii přece nerozdýcháš, když si tě vezme někdo do huby!

A víte co?

Nasrat!

Já si přece nebudu trhat žíly kvůli pár hnidopichům. Tohle je sakra můj blog! Dělám ho s tím nejlepším vědomím a svědomím. Z konstruktivní kritiky si vezmu to podstatné. Z destruktivní… se pobavím, že to lidem za tu námahu stojí.

 

 

3. Co nejlepšího se vám může stát?

Představte si, že se článek podaří. Co vám to přinese?

Většina lidí chce návštěvnost. Já k tomu přistupuji jinak. Beru blog primárně jako nástroj k učení, utříbení myšlenek a důkaz, že zmáknu udržet v chodu online projekt.

Blog mi navíc pomáhá v navazování kontaktů. Už několikrát jsem se díky němu potkal s velice inspirativními lidmi. O pracovních nabídkách ani nemluvím.

V takovou chvíli výhody převáží nad mými strašáky v hlavě. Najděte si, co blog přináší vám.

 

 

4. Nikoho moc nezajímáte

Tahle myšlenka podnikatele Mária Roženského mě velice osvobodila.

Většině lidem ležíte v hlavě mnohem míň, než si myslíte. S výjimkou rodiny, nejbližších a skalních fandů.

Teď třeba čtete můj článek. Nějak vás osloví. Pokud vás hodně zaujmu, věnujete mi komentář, nebo mě začnete odebírat (což nezní jako špatnej nápad :-D). Po zavření článku ale zmizím z vaší hlavy a věnujete zájem jiným věcem.

Já se ani moc netajím tím, že veřejně publikuji. Odkaz na blog mám na všech sociálních sítích, občas něco prohodím během řeči. Přesto mi nikdo nenadává, nikdo se na mé aktivity nevyptává. Protože nikoho vlastně moc nezajímám. 🙂

Školení webdesignu od Jana Řezáče a Jana Kvasničky
Při školení jsme rozebírali i chyby na webech účastníků. Kolik z nich asi zajímal názor školitelů na homepage mého blogu? Odpověď je prostá. Jenom mě. 🙂 Zdroj tweet Jana Kvasničky z 9. května. P.S. Já sedím v nejzazší lavici, druhý z levého kraje.

 

5. Rychle se na internetu objevíte, rychle zmizíte

Bavili jsme se o tom s Jirkou Rosteckým a musím mu dát zapravdu.

Na internetu se s trochou štěstí a umu snadno a rychle zviditelníte. Stejně jednoduše se na vás ale ve veřejném mínění zapomene.

Vezměte si třeba můj článek s infografikou o psaní titulků. Na sociálních sítích se v den vydání často sdílel, návštěvnost ohromná, dobře se umístil i ve vyhledávačích.

Teď po pár týdnech? Zapadl do zbytku internetového obsahu. Což se bohužel děje s většinou vydaných věcí, pokud se starším obsahem neumíte pracovat.

Pokud tedy něco náhodou zvořete, většinou se na to rychle zapomene. Navíc existuje kouzelné tlačítko „Smazat“.

 

 

6. Strach často prozrazuje námět na úžasný článek

Ještě jsem nevydal žádný úspěšný text bez počáteční nervozity, jak dopadne.

Při tvorbě článku s radami jak psát nadpisy jsem se strašně klepal. Z obav, že si mě podá nějaký svérázný psavec s touhou někoho setřít. Dodnes se divím, že mi nikdo nezkritizoval některé chybějící body, případně vzhled infografiky.

Při Skypu s copywriterkou Petrou Kurákovou mě překvapilo, že už mě znala. K mému údivu ji nezaujal žádný z nejnavštěvovanějších textů. Šlo o článek o mé nejdůležitější pisatelské zkušenosti za rok 2016. Protože byl nejosobnější.

Strach vám i nepřímo říká, že se chystáte udělat něco, na co jiní nemají koule. Zvýšíte si šance, že se odlišíte publikováním něčeho, čeho se jiní obávají.

Nebojte se strachu. Využijte ho jako kompas pro skvělé nápady.

Hledání inspirace
Hledáte-li inspiraci k psaní, zkuste se občas řídit strachem. Funguje to.

 

Nebojte se ukázat. Nikdo jiný to za vás neudělá

Tím se vracím k čtvrtému bodu – nikoho nezajímáte.

Veřejná tvorba vám nabízí jednu z cest, jak vyniknout. Tím zvýšíte šance, že začnete někoho zajímat.

Mně blog otevřel příležitosti pro externí publikování a seznámení s řadou zajímavých lidí. S trochou štěstí i šanci pro budoucí uplatnění.

Stačí jediné. Překonejte ostych a pusťte se do toho!

 

 

Líbilo? Pak mě odebírejte na Facebooku, Twitteru, nebo RSS. Žádný další článek vám už neuteče. 🙂

11 komentářů u “Jak překonat strach z blogování pod vlastním jménem a nepos*at se z toho

  1. Vždycky mám radost, když narazím na nějaký blog o blogování jako takovém, takže se určitě ještě porozhlédnu. Rada „nikoho nezajímáte“ mi přijde pro mou osobu asi nejvhodnější. Momentálně je to poprvé, co vystupuju na blogu pod skutečným jménem, i když jen křestním, a i tak s tím mám spojenou určitou nejistotu. Nejraději bych osobní a blogové já oddělila, ale nakonec se stejně ukáže, jak jsi v článku také poznamenal, že lidi nejvíc zaujmou osobnější články, kde odkrývám opravdu něco ze sebe. Nebo kde mluvím o jiném slavném člověku, protože je zajímá ten člověk. Ve skutečnosti je ale zajímá obraz toho člověka na internetu, ne člověk samotný. Nicméně i já vidím pod užíváním celého jména v blogování jistou odvahu.

    • Díky. Budu rád, pokud tě zaujmou i další články. 🙂

      Já si pamatuji, že mi od zabrání domény trvalo hrozně dlouho, než jsem se odvážil vydat první článek pod vlastním jménem. Bál jsem se, co na to řeknou lidi okolo. Teď kupodivu zjišťuji, že na to lidi kolem reagují vesměs pozitivně. Pokud nepíšeš něco kontroverzního, není se moc čeho bát si myslím.

      Jak říkala copywriterka Michelle Losekoot v jednom rozhovoru, buď otevřená tak, jak ti to bude příjemný. Pro začátek stačí ukazovat práci. Nikdo tě nenutí odhalovat věci o rodině, pokud se na to necítíš. 🙂

  2. Díky za super článek. Souhlasím s tím co je v něm napsáno. Kdyby pokaždé člověk článek nevydal, když je nervózní tak je internet o hodně skvělých témat ochuzený. I ke mně chodí lidi, kteří chválí a kritizují. Tedy hlavně kritizují, že jsou v článku chyby, ale to jsou už dost dávno publikované články a za tu dobu jsem se posunul dále. Komentář s kritikou si tedy vezmu a snažím se jej využít ve svůj prospěch a posunu se zase dále 😉 . Stejně tak u kladných komentářů. U obou mě žene to, že si někdo dal tu práci a čas, na to aby něco napsal.
    Dříve jsem si z toho ale také dělal hlavu.
    Jinak si mě nalomil k tomu, abych publikoval na blogu pod svým jménem 🙂 .

    • Rádo se stalo. Trochu mi připomínáš, že výhledově budu muset projít starší články a trošku je upravit, až se k tomu dostanu 🙂

      Osobně bych zrovna u tvého blogu doporučoval trochu líp vykomunikovat, kdo vlastně jsi. Z prvního dojmu u hlavní strany jsem chvíli přemýšlel, o čem vlastně píšeš. Kam tvůj blog žánrově zařadit. Osobně budu homepage taky mírně optimalizovat, tak uvidím, jak to půjde.

      Těší mě, pokud tě to přimělo psát za sebe. Anonymní psaní má taky něco do sebe, ale hůř se tím prodáš. 🙂

  3. Já jsem k publikování pod svým civilem (aspoň tedy částečným) musela dojít postupně. Prakticky jsem musela zjistit, že nikdo kolem ten můj blog vlastně neřeší, tak se nemám proč bát.

    • Souhlas. Já na začátku myslel, že to bude kolem hrozně moc lidí řešit, že mám tu drzost něco někam psát. Ve finále to ale řeší mnohem méně lidí, než jsem si předtím myslel.

      Dost taky závisí na tématu. Já píšu pro celkem úzkou cílovou skupinu a proto to většina mých přátel číst nebude. Tvořit třeba lifestyle blog, bude se o to moje okolí podle mě zajímat zajímat víc. 🙂

  4. Psát na blogu veřejně pod vlastním jménem považuji za normální a nikdy jsem neuvažoval o jiné variantě. Ať napíšu dobrou věc nebo blbost, chci, aby všichni věděli, že se k tomu hlásím, že si nepřisvojuji jenom úspěchy, ale i prohry, obojí ke mně patří. Když budu se svou prací opravdu spokojený, což věru nebývá často, odsuzující komentáře mě nemůžou rozházet, stejně tak – když cítím, že výsledek nestojí za nic, žádná chvála ani lichocení mě nepřesvědčí o opaku. Myslím, že přece jen už docela poznám, jaké názory (pochvalné i kritické) má smysl brát vážně, které vzít na vědomí a nad kterými mávnout rukou. Samozřejmě, čím osobnější příspěvek píšu, tím je chvění při zveřejňování citelnější, ale to je, myslím, velmi užitečný pocit, protože si aspoň člověk potvzuje, že to, co dělá, mu není fuk :-).

    • Tak to respekt, pokud dovedeš sám rozeznat tu hranici mezi konstruktivní kritikou a hejtem. Spousta lidí to neumí a i já s tím občas bojuji, přestože si myslím, že mám míru kritického myšlení celkem solidní.

      Jinak já celkem anonymní blogery a blogerky chápu. Ne každý ten tlak okolo veřejného psaní ustojí a pokud si „nanečisto“ vyzkouší psaní pod anonymním nickem a zalíbí se to čtenářům, jsem pro 🙂

  5. Super článek! Moc mi pomohl, takže děkuji. Já sice píšu pod svým jménem, ale jelikož mám v sobě všechny strachy, o kterých jsi psal, tak se držím striktně profesní tematiky. Pomalu se odhodlávám napsat na web něco o sobě a tvůj článek mě konečně nakopnul, tak se do toho hned pustím. 🙂 Přestože nemám ráda „sprostá“ slova a v běžné komunikaci je nepoužívám, tak v některých textech mi vyloženě udělají radost. Třeba tvoje „Nasrat!“ mi jde přímo z duše. 😀

    • Komentářem jsi mi hodně zvedla náladu. Fakt mě těší, pokud se najdou lidé, kterým článek dodá víc odvahy.

      Osobně sprostá slova také moc nepoužívám. Na druhou stranu, tady mi sedlo víc než nějaké mazání medu kolem huby. 😀

Napsat komentář